U většiny obratlovců včetně člověka je sociální komunikace a volba partnera ovlivněna i tělesným pachem. Významnou roli v procesu výběru partnera hraje rozsáhlý komplex genů hlavního histokompatibilního komplexu (MHC - Major Histocompatibility Complex). MHC geny ovlivňují prostřednictvím navázaných peptidů pachovou stopu jedince a jeho preference při výběru partnera. Vysoce polymorfní geny MHC rozpoznávají povrchové molekuly (antigeny) umístěné v plazmatické membráně buněk, čili vyhledávají v těle cizorodé částice, které jsou obvykle patogenního původu.

Rozlišuje se několik tříd MHC komplexů, z nichž je obvykle zmiňována jen první a druhá.

MHC I jsou komplexy nacházející se na povrchu téměř všech savčích buněk. Látky transportované MHC I rozeznávají takzvané cytotoxické T-lymfocyty.

MHC II není zdaleka přítomen na povrchu všech buněk; mají je především B-lymfocyty, dendritické buňky, makrofágy a od nich odvozené imunitní buňky a několik málo dalších buněčných typů. Souhrnně se tyto buňky někdy označují jako antigen prezentující buňky.

Na látky transportované MHC II reagují zejména takzvané pomocné T-lymfocyty. Tyto lymfocyty buňku nezabíjejí, ale zprostředkují imunologický poplach upozorněním B lymfocytů, které začnou vyrábět protilátky.

Protože molekuly MHC zásadním způsobem ovlivňují náchylnost organismu k infekci, je udržení dostatečného stupně diverzity MHC v přirozených populacích klíčovým parametrem pro přežití, protože spektrum patogenů, s nimiž vstupujeme do kontaktu, se stále mění.

Pokusem u koní bylo prokázáno, že MHC má vliv i na reprodukční úspěšnost. U klisen, které byly v kontaktu s hřebcem odlišného MHC v době těsně před inseminací a až dva dny po ní, byla zjištěna asi o 20% vyšší pravděpodobnost úspěšného zabřeznutí než u klisen, které byly v kontaktu s hřebcem podobného MHC.

Co z toho plyne? Preference nepříbuzných sexuálních partnerů s odlišným MHC profilem vede jak k vyšší plodnosti, tak k potomstvu, které má vyšší variabilitu polymorfních MHC genů a tudíž i lepší obranyschopnost vůči širšímu spektru patogenů. Vzhledem k tomu, že nemáme možnost seřadit před rozháranou fenu dvacet psů a nabídnout jí, ať si mezi nimi sama vybere, využíváme v praxi při výběru krycích psů jiné ukazatele nepříbuznosti než je pachová stopa, a to koeficient ztráty předků, koeficient příbuzenské plemenitby, případně diverzitní koeficient. Byť výsledky nejsou zdaleka tak dokonalé jako přírodní výběr, svůj účel také splňují.

Kamila Nováková